Zamyšlení P. Tadeáše k Zelenému čtvrtku: Smrt, která zachraňuje

Ne, nechci zde vůbec psát o eutanazii (eu-tchanatos - dobrá smrt), která vůbec není dobrou smrtí, ale maskou, za kterou se ukrývá zoufalství a mnoho dalšího. Chci zde psát o Velikonocích. První Velikonoce, to bylo otroctví v Egyptě. To byla také beznaděj, život bez výhledu do budoucnosti, člověk jako pouhé číslo bez hodnoty. Copak se to neopakuje i dnes? Nestalo se to v Osvětimi...?

Bůh nás nestvořil pro otroctví. V otroctví nemůžeš najít pravou lásku. Pouze ve svobodě. V otroctví nemůžeš vytvořit plnohodnotný vztah ani s lidmi, ani s Bohem. A tak Bůh skrze Mojžíše o prvních Velikonocích vysvobozuje svůj lid z otroctví Egypta, pod kterým si můžeš představit cokoliv, co Tě činí nesvobodným. Byla to Velká noc. Smrt řádila všude kolem. A všechny, kdo chtěli přežít v té noci, měl zachránit nevinný beránek. Zvíře, z kterého oběti můžeš použít vše - od masa až po... srst na vlnu. Obraz někoho, kdo se zcela dává. Izraelité měli beránka zabít, udělat si večeři a jeho krví pomazat veřeje dveří. Kdo to udělal, byl zachráněn od smrti, která se na všechny valila. (Přečti si 2. Knihu Mojžíšovu, 12. kapitolu.) Otroctví, to je přece smrt. A dřív nebo později člověka zabije. Pro někoho smrt pomalá, pro někoho rychlá.

Nebylo to poprvé, co smrt beránka zachránila člověka. Beránek zachránil Izáka, kterého Bůh poslal a objevil se ve křoví, a kterého nakonec Abrahám obětoval. Pořád však šlo o několik jedinců, kteří byli zachráněni. (Čti 1. Knihu Mojžíšovu, kapitolu 22!)

Nejhorší formou otroctví je však hřích. "Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?" Různé formy otroctví zabíjejí tělo, nejhorší je však smrt duchovní. Smrt duše. Člověk se tedy stává jakýmsi ZOMBIE. Vevnitř je mrtvý. Žije pouze pro pomíjivý svět v údolí, kde není výhled do budoucnosti. Postrádá někde vevnitř naději a maximum, v co doufá, je, že snad bude žít ve vzpomínkách pozůstalých. Ale, co když zemře poslední, co vzpomíná? Je to skrytá forma otroctví, za kterou se ukrývá lhostejnost, uzavřenost, spoléhání na sebe, pýcha... a mohli bychom pokračovat donekonečna. Bůh netouží po našem otroctví. Tehdy jsme jako ptáčkové, co nemají křídla, jako lidé, kteří nemůžou milovat a nemohou být milováni.

Proto poslal svého Syna, aby nás zachránil. On se stal novým beránkem. Pravým beránkem. Kdo se podívá na Ježíše, vidí Otce, který dává všechno, ano i sám sebe, aby nás vysvobodil z otroctví. Tělo, kůži, duši, srdce, nohy, ruce, mysl, krev, slova, všechno. Rozhodne se na nenávist odpovědět láskou, na odmítnutí svou přítomností. Mohl by slézt z kříže, když ho nikdo nechce. Ale pravá láska nemá hranice. On ví, že bez jeho lásky a oběti, by na jeho místě zemřel každý z nás lidí, řítících se do propasti smrti.

Již druhým rokem čelíme pandemii, která nás v mnoha věcech uvěznila. Podobně jako v Egyptě o prvních, židovských Velikonocích, kdy byli Izraelité v nesvobodě! Vytáhněme dneska kříž, položm na čestné místo v naší rodině, nebo udělejme beránka a položme na stůl a vedle Boží Slovo, Bibli. Pomažme veřeje našeho srdce Kristovou krví. Jak? Stačí ve svém nitru říct: Ježíši, přijímám Tě a děkuji, že tvá oběť mě zachránila. Sedněme si dnes s nejbližšími a ať se Ježíš Kristus stane centrem naší dnešní večeře. Říká Tobě i mně: "Vezměte a jezte, to je mé tělo, která se za vydává! Vezměte a pijte, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů!" Protože Ježíš také říká: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný!" (Čti Janovu šestou kapitolu!)

Kdo přijme oběť Krista Ježíše, kdo přijme jeho smrt, je zachráněn od smrti a má život věčný. Smrt, která zachraňuje před smrtí! Dveře do života, které se otevírají pouze s Kristem!